Tahle slaďoučká mourinka s jemnou povahou vůbec neměla lehký život. Jako odrostlé kotě byla nalezena oholená strojkem a posprejovaná zelenou barvou. Kdo ví, co všechno jí tenkrát nějaký člověk prováděl, ale Andělí na lidi přesto nezanevřela. I když se při prvním kontaktu šíleně bála, brzo se v rukou depozitní tety rozehřála a stala se z ní hravá kočičí slečna.

Našla tenkrát nový domov a žila si spokojeně, dokud nejmladší lidský člen její nové domácnosti nezačal růst a přece jen zlobit. Alespoň podle kočičích měřítek. Andělka velmi špatně snášela neustálý hluk, běhání dítěte po bytě a dobře si nezvykla ani na dospělého muže (předpokládalo se, že právě nějaký muž ji jako malou týral). Opakovaně se jí vracely záněty močového ústrojí a začala si ze stresu vytrhávat srst na celém bříšku a nohách. Protože podmínky v rodině se nemohly změnit, Andělka se vrátila do depozita. Po 4 letech, kdy měla svoji vlastní rodinu, se tedy ocitla zase sama a zdrtilo ji to.